Motel One Hybernská Art

Již při prvních úvahách o návrhu výtvarného díla do atria MOTELU ONE HYBERNSKÁ, zprostředkovaného architektonickou vizualizací tohoto prostředí, mě zaujala čistá horizontála rámující římsou stavby nebe – a snad proto ta vertikalita. Průběh navrhování, který se vám pokusíme přiblížit především obrazovou přílohou, je ovlivněn touto prvotní zprostředkovanou informací, i když místo vymezené pro instalaci výtvarného díla je určeno jinde. Zcela přirozeně tak využívám dominantní linii chodníku vedoucího skrz atrium. Jediná zaslaná vizualizace tohoto průchozího vnitrobloku či pasáže navodila svou členitostí – ohraničenou relativně čistou fasádou, členěnou vertikálně orientovanou strukturou okenních otvorů přecházející ve vodorovnou „římsovou hranu“ – potřebu pozastavit se a pozvednout hlavu. A proto ta vertikála, ten pokus o dotek toho, co je za římsou – sochou nebo jen pohledem tím směrem. Chvilka pro pozastavení, pro pohled na obraz nebe skrze ten prst vztyčený, skrze tu figuru nataženou k nebi směřující.

Pro uměleckou instalaci ve velkorysém prostoru nádvoří nově vznikajícího hotelu Motel One v ulici Hybernská se však poprvé spojili ve výrazné umělecké kolaboraci a připravili návrh s názvem HUMAN RACING složené z objektů SUPERCHARIOTS & POWERTRAINS. Výrazné místo v samém srdci města si zaslouží výrazné zpracování a Namor i Reichel v něm úročí svůj zápal i neutuchající energii ve společné výpovědi ve veřejném prostoru. Oba ve své tvorbě dlouhodobě zastupují odvážnou a nezkrotitelnou generaci, která však nekritizuje současnou digitální zrychlenou dobu, ale spíše z ní čerpá a ve svých instalacích zachycuje, slovy Reichela, „svět jako optimistickou apokalypsu”. Oba umělci mají výrazné zkušenosti s intermediální tvorbou a rádi ve své tvorbě využívají mnohovýznamovost a neomezené možnosti výkladu děl, kdy si v nich každý může najít svoji vlastní interpretaci. Ne jinak je tomu právě i v navrhované instalaci HUMAN RACING. V ní Namor a Reichel reflektují historii významného dopravního uzlu v centru města a jeho částečně undergroundovou a divokou historii v kontrastu s vizí moderní proměny, která lokalitu posouvá vstříc budoucnosti a posouvá jí do 21. století. Téma dopravního uzlu na křižovatce “U Bulhara”, divokost a rychlost obou přilehlých nádraží, dopravní uzel, kterým každým den projde i projede obrovské množství lidí – to vše reflektují v principech tvorby jim vlastním – vrstvení metanarativních symbolů, nekonečný příval podnětů, často nelogických informací a těžení všeho, s čím umělci přicházejí do kontaktu. Přesto ale ukotveno v jasných symbolických objektech – pohyb a futurismus v podobě volně pohozených modelů aut, vize budoucnosti, možnosti nových civilizací i výzev, které přinese modernita v podobě UFO lodě, nebo naopak střet s historií a nános všeho, co místo po stovky let nese ve svém geniu loci, v podobě padlého dinosaura. A pod tím vším – člověk – náhodný kolemjdoucí? Spěchající businessman? Hotelový host z jiného kontinentu? A nebo místní, který v umělecké intervenci může každý den objevovat nové podněty? Masivní a časově stabilní dílo v sobě kloubí rez, syrovost a chaos alternativy a nekonformního přístupu umělcům vlastní, ale v oblém a nerušivém designu a jednoduchých, až totemových, symbolech čerpá i z podnětů ryze pragmatických sfér života – rychlá auta, luxusní móda, výdobytky moderního života. Jasné a jednoduché symboly, které pochopí dítě jedoucí kolem v kočárku i hotelový host, který se v Praze zastavuje na pár dní ve svém pracovně nabitém kalendáři. Jednoduchý design a snadná replikovatelnost pak nabízí i nápadité využití symbolů v další formě – merchandise pro hotelové hosty, výšivka na hotelovém županu, nebo kovový přívěsek na klíče, který si odvezete jako suvenýr. Právě výrazná symboličnost, zapamatovatelnost, až ilustrativnost jednotlivých prvků celé instalace, může mít vliv na to, že se jednotlivé prvky postupně stanou symbolem místa.

Objekt “tekutá šelma” vychází z autorského tvarosloví. Jeho tématem je voda jako zásádní prvek krajiny a to nejen přirodní, ale i té městské. Socha může představovat personifikovaný samotný živel nebo ještě lépe symbolizovat ochranitele vody. Nevyjadřuje silný enviromentální apel, ale spíše nabádá k pokoře a zamyšlení při nakládání se zdroji. Líbí se nám i její faktická návaznost na vodní prvek ve spodní části atria. Skulptura pracuje s klasickým schématem volně stojící plastiky. Forma a vizuální jazyk je součástí cyklu bytostí-stvoření z posledních let. Vznikají objekty typické nejen svým rukopisem, ale i tématy, které mohou mít z hlediska času delšího působení. Volba organicky tvarovaného díla se nám jeví jako vhodné doplnění přísně geometrického řádu samotné budovy a dvoru. Mírný vizuální kontrast vůči celku by s decentní barevností měl navodit zklidňující atmosféru vhodnou k pozastavení se. Další důležitou hodnotou je potenciál místotvorného prvku, kterým se zde socha může stát.

Instalace zobrazuje monumentální nepřítomné rybí tělo, zpřítomněné pouze jejími ploutvemi. Imaginární tělo ožívá a proměňuje se v interakci s pohybem jeho pozorovatele. Objekty ploutví mají velmi blízko k plachtoví asijských plachetnic a v prostorové situaci tak dochází k jejich prolnutí. Vzniklá situace posouvá vnímání atria a evokuje specifickou vodní krajinu. Objekt je tvořen sochou neexistujícího rybího těla, které je reprezentováno pouze ploutvemi. Jejich postavení poskytuje dostatek opěrných bodů pro představu o podobě ryby. Plasticita objektu se prohlubuje jeho „průhledností“, kde zřetelně vidíme neviditelné. Hlavní půvab instalace je v její proměnlivosti. Díky umístění sochy ve volném prostoru dochází k rozvinutí její mnohopohledovosti do nejširší míry. Pozorovatelé mají možnost různých perspektiv – kolemjdoucí vzhledem ke svažitosti terénu atria, uživatelé domu pak podle toho, z jakého okna a patra objekt pozorují.