Expozice Muzea Totality

Návrh expozice pracuje s tísnivou architekturou věznice a proměňuje ji v prostředek intenzivního návštěvnického prožitku. Po úvodní orientační části Prolog vstupují návštěvníci do strohého a klaustrofobního bloku samotek, kde se setkávají s příběhy vězněných a jejich vyšetřovatelů v kapitolách Příběhy slz a Cestopis zla. Cesta vrcholí v části Propuštění – místu k reflexi, kde světlost a otevřenost prostoru vybízí ke kolektivní vzpomínce a zpracovávání traumatické minulosti.

Návrh představuje důstojné a kultivované pojetí současné muzejní expozice s citem pro místo a smysl instituce. Jeho jednoduché, minimalistické, až strohé vyznění podtrhuje atmosféru věznice jako místa utrpení i místa reflexe dějin totalitarismu 20. století. Expozice sleduje logiku libreta, podrobně pracuje s materiálovou náplní, a vhodně zvýrazňuje osudy jednotlivce v kontrastu s byrokratickým represivním aparátem. Modulární mobiliář integruje dostatek možností pro odpočinek návštěvníků, včetně detailně rozpracovaného výkresu klimaticky stabilních vitrín. Program navrhuje dostatek interaktivních prvků pro práci edukačního oddělení muzea, audiovizuálních i olfaktorických atraktorů. Jako inovativní porota hodnotí nabídku participativní práce se Spolkem Memoria, Moravským zemským muzeem i lokální komunitou nad možností reflexe. Grafické zpracování vyhovuje všem formátům muzejních textů, včetně práce s obrazovými materiály, citáty, popisky, a 3D typografií. Diskutovaným momentem byl rozsah architektonických úprav stávajícího přepatrovaného stavu a možnost obnovení vnitřní dvorany věznice. Obnovení ochozů a dílčí propojení skrze “mosty” s odpočívacími elementy je naznačeno, ale není rozpracováno. Toto by porota považovala za vhodné prověřit v kontextu stavebních úprav muzea a budovy jako celku.

Expozice Muzea totality v bývalé věznici v Uherském Hradišti proměňuje místo utrpení v prostor paměti a vzdělávání. Autentické cely doplňují osobní příběhy vězňů, sbírkové předměty a multimediální instalace. Muzeum otevírá temné kapitoly 20. století a citlivě je předává současné generaci jako připomínku toho, proč je nutné chránit svobodu a spravedlnost. Koncepce expozice Muzea totality vychází z autenticity samotné věznice. Budova v Uherském Hradišti se proměňuje v prostor paměti, vzdělávání a občanské reflexe. Základním médiem jsou cely, každá z nich otevírá konkrétní téma spojené s příběhy lidí, sbírkovými předměty a audiovizuální vrstvou.

Podrobné čtení expozice libreta, stejně tak jako práci s exponátovou náplní hodnotí porota kladně. Návrh prolamuje pouze nejvyšší patro a zpřístupňuje denní světlo v úrovni druhého patra. Vedení návštěvníků je logické, tematický rámec je zclusterovaný do návštěvnicky čitelných celků. Největší slabinou je nekoherentní výtvarné podání a nejednoznačnost designérského uvažování o mobiliáři. Jako diskutabilní se jevily “vyčištěné” vizualizace v intencích office space a neautentický prostor. Některé instalační aspekty expozice, například vlající letáky jako metafora vysvobození nebo timeline promítaná na podlahu, nejsou považovány za instalačně šťastné. Naznačené grafické řešení se jeví jako využitelné pro potřeby expozice.

Expozice s příběhem věznice a tématem totality pracuje ve vrstvách – historických, prostorových i psychoanalytických. Jednotlivá historická období jsou členěna po patrech podle významných milníků. Uprostřed křídla samotek a expozice samotné je potom umístěn napříč podlažími zrcadlový objekt, který poskytuje imerzivní zážitek. Psychoanalytická vrstva pracuje s principem vědomí, předvědomí a nevědomí – a odpovídajícími způsoby pozorování. Tato vrstva se prolíná napříč expozicí, aniž by byla návštěvnictvu přímo vysvětlována – motivy zrcadlení a průhledů vytvářejí situace, kdy si člověk není jistý, zda pozoruje, nebo je pozorován. Stejně jako v odraze není zřejmé, co je skutečné a co skryté, i vězeňství i totalitní režimy staví na nejistotě, strachu a pocitu neustálé kontroly. Tento princip propojuje osobní prožitek návštěvníka s historickým kontextem.

Porota oceňuje ucelenou koncepci, která zahrnuje úvahy teoreticko-psychologické, i pochopení konfrontace “osobních dějin” příběhů s metahistorií totalitních režimů a jejich represivního aparátu. Za velmi inovativní přístup se jevilo obrátit běh expozice a začít reflexí a teoretickým rámcem u vstupu a postupovat směrem od historie nejnovější – normalizačního využití věznice, k období stalinského a nacistického teroru, až k založení věznice ve třetím patře. Architektonicky je obnoven ochoz, do prostoru dvorany je vložen imerzní zrcadlový objekt, který má ztělesňovat vynoření vědomí a vytěsněných vzpomínek. Uvnitř imerzního objektu je plánována projekce na zavěšená plátna, návštěvník sestupuje do úrovně druhého patra a vrací se do patra třetího. Objekt minimalizuje efekt denního světla. Grafické zpodobnění je hodnoceno vysoce jako přesvědčivé a dotažené do detailu včetně trojrozměrné typografie, práce s velkoformátovými obrazovými panely, popisky a vizuálně atraktivními tištěnými výstupy. Mobiliář je rozpracován v intencích referencí, navržené materiálové provedení vzbudilo dojem vysoké finanční náročnosti na provedení. Jako nejdiskutabilnější se porotě jevila intenzivní scénografie a inverze funkce vnitřní dvorany, která do značné míry převrací architektonickou logiku objektu.