Umění pro hlavní nádraží Mladá Boleslav

Točna má podobu téměř devítimetrové otočné platformy umístěné v prostoru nádraží v Mladá Boleslav. Reaguje na nepřetržitý pohyb cestujících, rytmus příchodů a odchodů i na samotný princip směrování v dopravním uzlu. Vstupuje do běžné trajektorie chůze a dočasně mění orientaci člověka v prostoru. Návštěvník se stává součástí mechanismu — může být platformou pasivně odkloněn, nebo její směr aktivně ovlivnit vlastním pohybem a ručním pootočením. Dílo pracuje s motivem pohybu, změny směru a technického umu, které jsou dlouhodobě spojené s městem Mladá Boleslav. Zároveň odkazuje k principu železniční točny jako důmyslnému technickému řešení umožňujícímu změnu směru na minimálním prostoru.

Do prostoru piazzety před novou nádražní budovou autor vstupuje tělesem 8,5 široké kruhové točny, která pomalým a nepravidelným otáčením uvádí v pohyb část piazzety s lavičkou, lampou a návštěvníky nádraží. Technický prvek točny pracuje s dynamikou a zastavením cestujících v tranzitním i odpočinkovém prostoru nádraží a v přeneseném slova smyslu vytváří nepravidelně a trvale posouvanou sociální, prostorovou a pohledovou situaci. Základním prvkem projektu je průmyslová točna, která se používá ve výrobních a skladových areálech, zároveň širší veřejnosti připomene manipulaci parních lokomotiv v historických nádražních depech nebo – zvlášť při večerním osvětlení – točnu divadelní. Její využití tematizuje změnu pozice cestujícího/pozorovatele v kontextu nádražní architektury – cestující, který na točně setrvává a zároveň sleduje nové perspektivy, se stává objektem k pozorování pro ty, kteří zůstali na zbylé části peronu. Dílo přináší humornou nadsázku a jemný posun v prožívání jinak tradičně funkčně utilitárního nádražního prostředí. Porotci se shodli, že návrh Tomáše Džadoně i při vědomí mimořádné technické náročnosti nejlépe vyhověl zadání soutěže: poetičnost, civilnost a kontext technického řešení díla razantně a zároveň zdánlivě neviditelně zhmotňuje proces hledání nových perspektiv a výzvu vykročit z předdefinovaných schémat.

Místně specifická kinetická instalace Industrie se hlásí k průmyslové historii místa a odkazuje k jeho postupné proměně. Díky umístění v prostoru nad schody vedle nádraží je možné dílo sledovat z vlaku i z ulice. Práce záměrně připomíná technický objekt. Tvar kresby uvnitř oboustranně prosklené instalace se mění v průběhu dne podle aktuálního času; skrze plošnou mechanickou kresbu můžeme pozorovat horizont, projektovat si proměnlivé tvary nepřítomných budov do industriální krajiny za objektem.

Dílo Matěje Smetany Industria se hlásí k průmyslové tradici, k historii místa a k jeho postupné proměně. Nadčasovým způsobem zpřítomňuje zdánlivě prosté zákony pohybu a mechaniky. Autor navrhl pro prostor piazzety na místě viditelném jak z úrovně vlaku, tak z úrovně komunikace oboustrannou prosklenou vitrínu. V ní umístěná mechanická kresba (vzájemně propojené čtverce, které v časových sekvencích vytvářejí iluzi pohybujících se krychlí) by měla být řízena čtyřmi hodinovými strojky, které s ní podle aktuálního času pohybují analogicky hodinovým ručičkám. Dílo aktivuje pomalým pohybem a proměnou konfigurace pozornost diváka, tematizuje fenomén čekání, nedílně spojeného s cestováním hromadnou dopravou, a zároveň připomíná tvarem reklamní vitríny, jejichž očekávaný obsah subverzivně nahrazuje objektem, který je svým charakterem určen nikoli k propagaci konzumu, ale ke kontemplaci či meditaci. Ačkoli dílo lze chápat jako mechanický orloj nebo hodinový stroj, který je odedávna spojen s mobiliářem nádraží, slouží zde zároveň jako specifické prizma, jímž lze nahlížet okolní industriální krajinu a pozorovat horizont v pomalém plynutí času.

Projekt reaguje na specifickou situaci nádraží ve městě Mladá Boleslav, které se vyznačuje nebývalou provázaností se závody Škoda Auto. Dílem, které bude přijíždějící vítat ve městě definovaném průmyslem a technologiemi, se snažíme přinést poetické aspekty, jako jsou estetická jemnost, fantazie a snění. Dílo se společně s nádražím stává průsečíkem více elementů a sil: pracujících, kteří využívají trať ke každodenním cestám do práce, i cestujících poznávajících nové město; historických i současných technologií; hravosti objevování i pevnosti struktur; rychlosti i zastavení.

Jejich dílo je výrazem pozornosti a velké citlivosti k přírodním materiálům i k hlubším souvislostem a tradici výroby a řemesel v nejbližším okolí. Autorky zvolily kompozici několika prvků umístěných na piazzettě tak, že vytvářejí takřka dojem intimity interiéru. Vsadily na jemnost a subtilnost jako na zásadní devizu celku, který by měl potenciál svou skrytou narací a mnohovrstevnatou možností interpretace aktivovat fantazii a snění, zpomalovat pohyb v prostoru nádraží a kultivovat spěchající cestující jemným apelem na jejich pozornost. Porota ocenila promyšlenou práci s materiálem: využití keramické hlíny jako odkaz na projekční využití tohoto materiálu ve vývoji designu automobilu stejně jako práci se sklem, spojeným s blízkým regionem Podkrkonoší. Pítko i voda z něj symbolicky mizející v dlažbě jsou nejen vítaným osvěžením pro cestující, ale mohou nést i ekologický apel na péči o vodu ztrácející se z krajiny.

Interaktivní sochařská instalace „Vstupní linka“ citlivě reaguje na průmyslový genius loci Mladé Boleslavi i specifickou lokalitu nádraží. Dílo je aluzí na vstupní bránu a zároveň tematizuje sériový výrobní proces. Naši bránu tvoří otočný turniket nesoucí monumentální „auto-plastiku“ a vertikálně pohyblivá závora. První návštěvník/-ce vstupující do Mladé Boleslavi roztáčí „auto-plastiku“ a další do ní pomocí volantu kreslí nesmazatelnou linku. Název je rovněž slovní hříčkou se slovem linka, které v Boleslavi přece jen více rezonuje.

Autorky ve svém návrhu vycházejí z důvěrné znalosti místních reálií, jejich dílo tematizuje roli automobilky Škoda ve městě – a to na různých významových úrovních. Jejich návrh se skládá ze dvou částí, které jsou obě úzce spjaté s produkcí automobilů a na ni navázanou místně specifickou terminologií. – s bránou, jako vstupem do závodu, ale v přeneseném smyslu i bránou do města, jíž je zde nádraží, a s linkou – výrobní jednotkou továrního provozu a zároveň linií, kterou může rýt a spoluvytvářet na otočné skulptuře z lakovaných karosářských dílů cestující kinetickým ramenem tužky / brány. Porota ocenila participativní charakter díla, obavy však vyvolávají nedořešená technická stránka návrhu a otázka životnosti destruovaného objektu i jeho zabezpečení nebo náhrada. Úzká vazba k tradici automobilové výroby ve městě je pochopitelná, porota však vidí její zpracování jako poněkud přímočaré.

Jsem přesvědčen, že řešení by nemělo spočívat pouze na jedné umělecké intervenci solitérního uměleckého objektu. Naopak by mělo komplexně ale citlivě intervenovat do celého prostředí, a to v souladu s jeho architektonickou podobou. Co se týče obsahu díla, mělo by reflektovat to, že jde o nádraží konkrétního města s vlastním identitou a historií, aby ten, kdo do Mladé Boleslavi přijíždí, pocítil, kde se opravdu nachází. Základním tématem celého konceptu je pták, a to ne ledajaký. Jde o druh, který je prastarý a pravděpodobně vzešel z geniální mysli Héróna Alexandrijského v letech 10 – 75 n.l. Tento starověký génius ve své konstrukci mechanického ptáka bezesporu předznamenal první dron, kdy se pokoušel okřídlit lučištníkův šíp, aby trefil cíl jistějším a přesnějším způsobem. Více o tomto skvělém vynálezu a historii ovládacích šípů bych rád prezentoval v interiéru čekárny nádraží, protože tento fascinující příběh vypovídá o prozíravosti těch, kteří symbol okřídleného šípu zvolili jako logo pro firmu auto Škoda. Tato společnost je dle mého tím co co z města činí mezinárodní fenomén. S logem Škodovky jsem pracoval opačným způsobem než, jak obvykle pracuje designér. Nepokoušel jsem se jej tedy zjednodušovat ani graficky modifikovat. Naopak jsem jej naturalizoval, abych si mohl představit, jak by takový létavec mohl vypadat. Velmi se mi líbí představa ptačích hejn, která jsou pro městská prostředí charakteristická - holubi, kavky, havrani, káňata a další. Jsou dynamickým přírodním prvkem, který vnáší do města radost. Ve smyslu takové energie bych rád intervenoval. Můj šípový pták má tedy tělo podobné sokolovi. To plynule přechází do charakteristického šípu. Zbytek těla, tedy křídla a nohy s drápy jsou realistické. V ideálním případě by ptáci měli být vyrobeni v několika pohybových variacích, aby scénická intervence vypadala přirozeně, přírodně.

Intervence Šípoví ptáci Jiřího Černického se stejně jako předchozí dílo váže na historickou tradici automobilky. Jeho dílo inspirovalo logo škodovky, známý okřídlený šíp, reprezentující firmu od roku 1923 jako symbol rychlosti, pokroku a precizní výroby. Autor zvolil „zmýtičtění“ či naturalistickou verzi námětu v podobě skutečného ptáka, který by měl (v několika pohybových variantách) osídlit exteriér i interiér nového nádraží a přidat mu tak na atmosféře jedinečnosti, tajemnosti a napětí. Nádražní budova tak funguje jako jakýsi útes, na který se ptáci slétávají. Významná je snaha zdůraznit specifičnost a identitu města, které se prolíná s existencí Škody Auto. Stejně jako v případě předchozího návrhu se porota shodla na tom, že výrazná vazba na identitu města a automobilky je sice pochopitelná, autor však na výzvu soutěže reagoval prací spíš tradičního charakteru. Diskuse poroty se zároveň vedla i nad tím, zda naturalistická interpretace motivu okřídleného šípu neotevírá i další možné významové roviny – vedle dynamiky a pohybu také určité napětí či pocit ohrožení.