LANOVÁ DRÁHA Podbaba-Troja-Bohnice

Lanová dráha propojuje pražské čtvrti Dejvice, Troju a Bohnice, překlenuje Vltavu a prochází jedním z nejvýznamnějších přírodních prvků Prahy - Trojskou kotlinou. Návrh jemně vstupuje do tohoto fascinujícího prostředí kompaktně navrženými stanicemi, jejichž střechy se průběžně proměňují a reagují na svoje bezprostřední okolí, a také návrhem jednoduchých pylonů, které v rámci jedné formy elegantně integrují veškerou potřebnou technickou infrastrukturu. Nová pražská lanová dráha je vysoce udržitelným, rychlým, efektivním ale i příjemným propojením městských čtvrtí, které Praha tak nutně potřebuje.

Porota považuje tento návrh v rámci soutěže za celkově nejlepší. Klíčovým prvkem jeho úspěchu je citlivost a ucelenost - autorům se podařilo propojit všechny prvky a zároveň zachovat jejich jedinečné vlastnosti. Návrh, který je svým způsobem ikonický, se vyznačuje rafinovaností a taktilností - namísto prostého opakování designu vytváří členitou architektonickou rodinu. To je nejsilnější stránka, kterou je třeba při dalším vývoji zachovat. Porota rovněž vysoce ocenila kontextuální přístup, urbanistické začlenění a zohlednění stávajících podmínek. Návrh využívá krajinu jako svou nedílnou součást a vytváří velmi dobré propojení s nábřežím. Ve všech stanicích je mnoho příležitostí, které nyní potřebují strategické vstupy. Tok cestujících si zaslouží určité korekce a úpravy týkající se docházkových vzdáleností, přístupů a výškových úrovní, zejména v případě stanice Bohnice, kde se toho funkčně i architektonicky děje příliš mnoho. Porotci ocenili volbu materiálů a horizontalitu, přičemž jejich doporučením by bylo prozkoumat a věnovat pozornost skutečnému působení ocelové střechy - zaměřit se na spojení materiálnosti a tvaru. Porota by také uvítala, kdyby konstrukční prvky hrály roli ve vyprávění příběhu návrhu. Pylony se nyní zdají být příliš štíhlé, takže jejich další technické řešení by k tomu mohlo být vhodnou příležitostí. Ze tří navržených stanic je ta trojská nejzdařilejší a může sloužit jako inspirace pro Bohnice a Podbabu z hlediska elegance a proporcí. Všechny stanice budou muset řešit otázku sociální bezpečnosti. Závěrem lze říci, že v architektonických soutěžích se vždy očekává a je nutná další práce na návrhu a porota se cítí jistá výběrem tohoto návrhu, který bude dotažen do velmi dobrého projektu a nakonec se promění v úspěšnou lanovku v provozu.

Oblý design stanic vychází cirkulárního provozu lanové dráhy a dynamiky jejího pohybu. Vnitřní prostředí stanic je silně vizuálně spojeno s okolním prostředím. Provoz na nástupištích oživuje okolní město, budova podporuje přehlednost a vizuální interaktivitu. Nástupiště lanové dráhy jsou snadno přístupná po rampách a schodištích z okolí. Přízemí stanic je využité pro obchody a restaurace, kavárny. Budovy stanice lanové dráhy jsou děleny po patrech na více částí vnější měřítko budovy tak připomíná dělení běžných budov a navazuje na měřítko okolního města.

Porota oceňuje funkčnost, plynulost pohybu cestujících a uživatelskou přívětivost tohoto návrhu. Autoři vedou trasy chytrým způsobem a integrují maloobchodní funkce. Velmi silný je také koncept zaměřený na vzhled, značku, design a výrazný estetický jazyk. Soulad všech designových prvků (stanice, kabiny a pylony) je silný a úspěšně by fungoval pro lanovkovou společnost jako univerzální řešení. Dalším aspektem, který porotci vysoce ocenili, je celková vysoká úroveň prezentace projektu. Kde návrh podle poroty vykazuje určité slabiny, je jeho architektonický překlad, který se příliš soustředí na dopravní funkci, a tím trochu ztrácí kontextuální začlenění. V důsledku toho působí jako poměrně obecná, anonymní a objektově orientovaná architektura, téměř průmyslový design. Pokud by bylo potřeba tento návrh dále rozvíjet, porota je přesvědčena, že by dopadl velmi dobře - s větším množstvím přírodních materiálů a větším začleněním do krajiny, zejména v případě stanice Troja, která je již malá, elegantní a kompaktní, ale chybí jí stejná lehkost, jakou vykazují ostatní dvě stanice. Autoři jsou poměrně poctiví ve tvarech a velikostech návrhu, ne zcela poctiví v dopadu návrhu na krajinu; stanice jsou odtržené od okolí. Také pylony jsou prezentovány poctivě, přímočaře a realisticky. Kvůli oblému tvaru působí velmi impozantně, což by se dalo vyřešit další spoluprací inženýrů.

Pokud se na stanice díváme jako na městské distribuční uzly, náš návrh je rozdělen na dva hlavní prvky. Prvním je mechanické fungování lanovky, neustále v pohybu, přepravující cestující z jedné strany na druhou. Druhým je prostor, který je propojen s městskou strukturou. Místo, kde lidé pohybují rychlostí pomalejším tempem, mají čas na orientaci, odpočinek a vnímání informací. Náš návrh zdůrazňuje tyto dva prvky pomocí jasného, ohraničeného prostoru, strukturou. Předvádíme mechanické vlastnosti lanovky lehkým, průhledným pláštěm, který je redukován na jeho základní prvky, které vytvářejí osobitou atmosféru. Pro cirkulační prostor se konstrukce transformuje do souvislé dřevěné konstrukce, která propojuje okolní prostor s lanovkou.

Porota v tomto návrhu vidí poměrně silný a ikonický přístup k designu. Zejména stanice Podbaba vypadá přitažlivě a skutečně dopravně zaměřená, téměř jako stroj. Použití stejného architektonického jazyka však nefunguje u dalších dvou stanic - navrženy jsou velmi těžké objemy pro zelenější oblasti, kde by byl potřeba jemnější, šetrnější přístup. Stavby jsou navíc příliš romantizovány, např. jejich průhlednost a využití ploché skleněné střechy by doznalo dramatických změn kvůli údržbě a pražským povětrnostním podmínkám. V samotném technologickém pojetí podle poroty chybí lidský prvek. Je to vidět na nepříliš velké uživatelské přívětivosti a plynulosti pohybu cestujících. Konstrukce pylonu je opět jakoby strojem. Porota ocenila zřetelnou snahu vytvořit něco extra, například vyhlídkovou plošinu (půvabný nápad, další příběh), propojení stanice Bohnice přes silnici nebo nová parkovací místa v těsné návaznosti na lanovku. Většina kvalit spočívá ve stanici Podbaba a není divu, že porotci Prahy 6 tuto část návrhu vysoce ocenili. Ačkoli se jedná o tradičně konzervativní čtvrť, pro tuto oblast a typologii dopravního uzlu byla estetika návrhu velmi vítaná. Celkově se však v návrhu postupně vytratila idea propustnosti a odlehčení návrhu. Dojem ze stanic i jejich půdorysná stopa jsou obrovské, jejich průhlednost je porotcům podezřelá a nedůslednost v přístupu k udržitelnosti vykazuje některé prvky greenwashingu. Za velmi pozitivní aspekt tohoto návrhu bylo naopak považováno zamyšlení nad budoucím využitím.

Stanice lanovky a návrhy podpěr jsou inspirovány a odvozeny z charakteru krajiny a zástavby území Bohnic, Tróje a Podbaby. V návrhu byly stanoveny takové hlavní principy, aby se tyto faktory propojily a poskytly soudržnou architektonickou a technickou odpověď, která do svého okolí vhodně zapadá, poskytuje cestujícím vysoce kvalitní zážitek a místním přináší přidanou hodnotu doplňujících služeb.

Pylony v tomto návrhu jsou podle poroty poměrně realistické a chytře řešené - štíhlé, s možností průchodu pod nimi, což vizuálně rozbíjí jejich měřítko. Stanicím takový chytrý přístup chybí. Nejsou přívětivé ani atraktivní; působí a jsou masivní s dosti staromódním designovým jazykem. Porotě na tomto návrhu vadí především nepochopení kontextu Prahy a nekonzistentnost řešení. Jediné, co jej spojuje, je použití dřeva, které opět není vůbec kontextuální a připomíná přístup jako z horského střediska. Zároveň chybí snaha o práci s veřejným prostorem. Z hlediska využitelnosti funguje tok cestujících na stanici Podbaba dobře, ale funkčnost ostatních dvou stanic je špatná.

Projekt byl postaven na myšlence krystalu - diamantu Prahy. Diamant má hlavní stanici, vrchol každé stanice. Jeho horní část je pokaždé zobrazena zvýrazněním. Vznáší se ve vzduchu, září, třpytí se, je jasný, vzácně opracovaný jako drahý kámen má stupeň. Forma skrze účast, stejně jako vnucená ve zkušebním projektu, funkční, pokaždé alternativní, se může otevřít okolní krajině - ztotožnit se s ní a prožít ji. Takový přístup s konstrukčním řešením umožňuje, aby se prostorová ochrana jako celek stala ikonou města. Ikonou, která se vznáší nad městem. Existuje, a každé místo ve městě, pozorování a funkce sama. Je možné poskytnout nové příležitosti k poskytnutí příležitostí k poskytnutí příležitostí k poskytnutí nových příležitostí.

Porota v tomto návrhu vidí velký potenciál a příslib, ale architektonická myšlenka je nedostatečně prezentována. Nedokončené části návrhu (jako je popis koncepce okolí, podrobnější vizualizace nebo trojrozměrný pohled na pylony) ponechávají příliš mnoho prostoru pro vlastní fantazii, což ztěžuje hodnocení. Stanice jsou dobře začleněny do městského kontextu. Použití podchodů pro pěší však není preferovaným řešením, protože zvyšuje společensko-bezpečnostní riziko. Další koncepční chybou by bylo umístění prostřední stanice na masivní podstavec tam, kde je potřeba poměrně propustná budova.