Muzeum ghetta Terezín

Terezín, barokní město vystavěné jako pevnost, svědek historických událostí, které nelze zapomenout. Pevnost s ortogonálním řádem bloků a ploch parků, pevně obepnutá zavinutým hvězdicovitým opevněním. Fascinující půdorys i situace. Uprostřed se nachází Muzeum Ghetta jako svědek minulých životů a tragédií, ale i odvahy a naděje. Je místem nejen vzpomínání a paměti, ale nově i současného života a směřování a poučení z historie. Bývalá škola se v návrhu sama stává exponátem a je doplněna novým funkčním řešením, nově akcentujícím významné hodnoty i výzvy, ale i počty návštěvníků objektu. Nevinný obraz Měsíční krajina terezínského mladého vězně Petra Ginze, symbolizující naději z bezvýchodné situace i nadhled, se stal inspirací pro náš návrh. Transformace místa, obraz naděje a světla. Tower of Light je prostorem světla, jasným a expresivním vyjádřením tématu i provozních požadavků. Směřuje vzhůru, do nebe, za světlem, za nadějí. Nabízí ztišení, prostor pro vzpomínání i prostor pro vnímání a meditaci nad posvátností samotného života a sílou i křehkostí humanistických idejí. Tato důležitost naděje a světla je v ontologickém smyslu slova základem návrhu pro Muzeum ghetta Terezín. Tower of Light jako maják naděje zářící mezi okolními domy do tmy. Naděje v lepší svět. Jde o místo imerze - vnímání emocí, ponoření se, vžití se do atmosféry či tématu muzea.

Mezi opravené a zrekonstruované historické budovy Muzea ghetta je vložen nový objekt Věže světla“. Inspirací k jejímu návrhu byla ikonická kresba Měsíční krajina terezínského vězně-chlapce Petra Ginze. Na vrcholu věže je umístěn světlík přivádějící do útrob přivádí světlo. Návrh respektuje historické konstrukce stávajících budov. Novostavba má navrženou ocelovou konstrukci opláštěnou měděnými šablonami. Přístavba není v dálkových pohledech dominantní a velmi citlivě doplňuje historický kontext místa. Vložený objekt propojuje jednotlivé části provozu do jednoho celku. Výsledkem je jak po provozní, tak i architektonické stránce komplexní a harmonický areál nového muzea. Parkoviště je komisí hodnoceno jako vysoce kvalitní veřejný prostor stejně jako návrh a dispozice informačního centra. Komise hodnotí jako kvalitní prostor pro pochyby, který je oddělen od automobilové dopravy. Jiráskovy sady jsou součástí několika veřejných prostor, které májí jasnou hierarchii a funkci. Komise kladně hodnotí funkce přidělené jednotným veřejným prostorům, jako jsou umělecké intervence v Jiráskových sadech, muzejní zahrada klidu, a uzavřený Park terezínských dětí.

V návrhu podporujeme a rozvíjíme kvality v místě a budovách přítomné. Navracíme významy a krásu tam, kde se časem ztratila pod nánosem hmoty i slov. Doplňujeme jen nezbytně nutné. Zachováváme a zdůrazňujeme vstup do Muzea. Odstraněním přístavby mezi budovami bývalé školy a tělocvičny měníme prostor mezi oběma stavbami. Obnažením fasády bývalé tělocvičny a navrácením oken do míst, která byla zazděna, obnovujeme to podstatné, co na místě vzniklo. Zpřehledňujeme přilehlé prostory Muzea. Doplňujeme Park terezínských dětí o bylinkové záhony místo keřů jako vzpomínku na účel, který zahrada měla v době trvání ghetta. V interiéru budov jdeme po srsti původnímu dispozičnímu řešení. Vědomě pracujeme se symetrií. Expozici dělíme na dvě části. Pracujeme v nich se zásadně odlišnými světelnými podmínkami. Denní světlo v bývalých třídách je v kontrastu se setmělým prostorem podkroví. Vzniká tím celá škála možností vystavování. Základním prvek expozice je stůl v mnoha variantách. Nadtématem pak práce s mnohostí.

Koncept návrhu a celkový přístup k tématu je velmi silný, rezonuje zde slovo mnohost, které je obsaženo ve zvoleném výstavním principu, toto slovo můžeme ale také nahradit slovem strohost. To v sobě nese jak přístup k samotnému domu bývalé školy, ale nakonec i k výstavě. Hlavní vstup do Muzea je podpořen bezbariérovými rampami. Předprostor Muzea je lehce protažen, elegantní a jednoduchá úprava Jiráskových sadů, ale také vykácení stromů na průčelní fasádě podporují celkové vyznění hlavního vstupu do Muzea. Výstavní stoly, které představují školní lavice a na kterých je prezentována mnohost, nepřesvědčili část poroty o jejich flexibilitě k využití pro tak různorodé muzejní exponáty. V budově bývalé tělocvičny provozně velmi pomohl racionální přístup, kdy se kinosál přemístil do nepůvodní části domu bez oken. Naopak v prostoru pod historickým krovem došlo k vybourání zazděných oken, stažení jejich parapetů na zem. Díky tomu Muzeum dostalo velkorysý prostor pro krátkodobé výstavy, který je propojen se zahradou terezínských dětí. Jako vzpomínku na původní účel můžeme vnímat navrácení bylinkových záhonů do tohoto parku. Všechny zásahy, doplnění nebo nové prvky se navzájem podporují a propojují v jeden harmonický celek. Řešení prostoru parkoviště naopak porota nepovažuje za velmi zdařilý. Inspirace motorestem se může zdát pochopitelná, ale samotné parkoviště by nemuselo být jen místem pro rychlé vyřízení svých potřeb. Naopak vytyčení hranic pomocí zdi s pobytovými schody může být prvkem, který zpříjemní nutný pobyt na parkovišti.

Muzeum ghetta by mělo být oslavou života, nikoliv smrti. Mělo by se upínat ke zdraví, nikoliv k chřadnutí. Mělo by do svého bezprostředního okolí vnášet pozitivní prostor pro budoucnost, a nejen skličující minulost. Navrhujeme, aby tato paměťová instituce zpracovala a připomínala svá témata moderním a atraktivním interpretačním a polyemočním způsobem. Jedině takovou instituci má, dle našeho názoru, smysl v současném světě budovat. Soustředíme se na lidské příběhy. Na touhu přežít a sílu žít i v nesnadných podmínkách. Sledujeme cestu člověka a hlavním leitmotivem na této cestě je pro nás brána. Brána jako předěl mezi dvěma světy - svobodou a nesvobodou, pravdou a lží, dětstvím a dospělostí, začátkem a koncem. Programově pracujeme se třemi zónami. Zónou hlavní je historická budova s expozicí ve třech podlažích. Funguje jako nabitá schránka, která v sobě drží řadu tíživých emocí. Střídá prvky narativní, imersní a fyzické. Druhá zóna - zóna prázdna Třetí zóna je rozhraním mezi muzeem a městem.

Návrhu dominuje výrazné a efektní řešení expozice. Návštěvník je expozicí doslova obklopen a veden. Jedná se o způsob prezentace, který může být velice sugestivní, nicméně v něm jsou obsažena i omezení, například při prezentaci různých muzejních artefaktů. Přičemž samotné vyznění expozice jakožto intermediální show není, dle poroty vhodné. Samotná budova bývalé školy je očištěna, vnitřní dispozice otevřeny. Nově navržené adice jsou jasně rozpoznatelné a potvrzují kvality původního. Kvalita samotného architektonického řešení ale nedrží se sílou expozice krok. Dispoziční a provozní vztahy v budově porota nepovažuje za nejlepší možné, vidí řadu kolizních míst. Řešení prostoru parkoviště včetně zázemí považuje porota za velmi kvalitní. Cení si snahy nenechat prostor parkoviště prázdnou plochou a pracovat s ním jako s horizontálním obrazem tvořeným skladbou zatravňovacích dlaždic. Objekt zázemí je pak tvořen jednoduchým abstraktním lesklým kovovým kvádrem položeným při západní hraně parkoviště. Jedná se o jednoznačné architektonické gesto, které dobře dotváří “vstupní” prostor Památníku. Návrh Jiráskových sadů je dle komise schematický a založen na efektu jednoho ročního období.

Koncept rekonstrukce Muzea Ghetta je založen na myšlence syntézy domu — památníku. Pro tento druh paměťové instituce je klíčové využití míst a budov, kde se odehrávaly tragické dějinné události, ke komplexní rekonstrukci těchto událostí v myslích návštěvníků, u těch mladších zejména pak k umožnění představy, že by se podobné události mohly snadno stát i v rámci zkušenosti našeho pohodlného evropského světa tak, jak máme to štěstí ho doposud prožívat.

Návrh pracuje s koncepcí objektu, která je založena na myšlence syntézy domu a památníku. Původní vstup i okna stávající budovy školy jsou zaslepeny, povrchy sjednoceny. Budova je tak přetvořena do jakési monumentální sochy původního domu. Monumentalitu odlitku podtrhuje černý štěrk, kterým je vysypaná dvorana a čtveřice věžových stromů před vstupem. Koncept ale není dodržován důsledně. Objekt tělocvičny se naopak v maximální míře otevírá do obou stran. Nový vstup do muzea je přemístěn do prostoru dvorany mezi školu a tělocvičnu. Pro řešení vstupu a dispozičního propojení obou objektů je navržen nepřesvědčivý vstupní skleněný trakt. Průchod expozicí je lineární. Ve výstavních prostorách se nepracuje s přirozeným osvětlením. Návrh nereflektuje doporučení zohlednit řešení expozice pro prohlídku většími skupinami. Z návrhu je díky autorově pečlivé rešerši patrná znalost problematiky. Vzniklý návrh se ale zdá spíše směsí různých přístupů k tématu, ale postrádá jednotící linii či téma. Právě to, co z něj vytvoří jedinečný návrh pro Terezín. Řešení parkoviště je dobře navržené s velice kvalitně vysokou přidanou hodnotou v podobě stromu, který z neútulného prostoru vytváří kvalitní prostředí, i když je prázdné a opuštěné. Kvalitní je i objekt zázemí, který pracuje se zelenou střechou a kvalitní dispozicí. Návrh se zaobírá celkovým řešením Jiráskových sadů, neomezuje jen na řešené území. Porota kladně hodnotí tento přistup.

Návrh pozostáva z niekoľkých vzájomne súvisiacich úloh, priestorových a programových intervencií, v rámci Památníku Terezín. Popri návrhu novej expozície zvyšuje návštevnícky komfort a rozširuje vybavenie Muzea ghetta Terezín. Venuje sa problematike prístupu k objektu, ako aj jeho vnútornej reorganizácii, vrátane transformácie dostavby zo 70-tych rokov minulého stročia na nové vstupné priestory. Pojednáva aj priľahlé verejné priestory a dopĺňa dnes absentujúce vstupné predpolie. Potvrdzuje dnešný charakter Jiráskových sadů, Park terezínských dětí chápe ako verejne prístupnú vonkajšiu časť expozície múzea. Súčasťou návrhu je aj reorganizácia existujúceho parkoviska a prestavba priľahlých objektov na infopoint so zázemím pre návštevníkov. Návrh je vedený snahou o dosiahnutie priestorovej veľkorysosti, dôstojnosti, racionálnej organizácie a ekonomickej efektivity.

Návrh přistupuje k historické budově školy jako k monumentu, pro jehož povýšení sjednocuje barevnost a strukturu fasády a zazdívá většinu okenních otvorů. Tento přístup se vzhledem k chybějícím detailům „odlitku“ oken zdá jako nedotažený a v kontextu mnohých okolních zazděných nevyužívaných domů působí spíše nevhodně. Autoři ve svém návrhu mění polohu hlavního vstupu v podobě nové vzdušné přístavby, která vhodně propojuje obě řešené budovy. Předprostor vstupu však není adekvátně dořešen (mimo jiné i z hlediska bezpečnosti). Prostorové a dispoziční řešení odpovídá možnostem budovy a vytváří funkční prostory. Zpřístupnění půdního podlaží obslužným požárním schodištěm nepovažujeme za adekvátní. Expozice je navržena jako systém, určený k podrobnějšímu návrhu v úzké spolupráci s kurátory – přestože umožňuje různorodé formy prezentace, působí poněkud jednotvárně. Pozitivně vnímáme revitalizaci parku terezínských dětí. Podoba navrženého bistra u parkoviště je velmi schematická, ač prostorově funkční. Parkoviště, přestože je částečně doplněné o zatravňovací dlaždice, působí jako příliš rozlehlá nečleněná plocha připomínající současný neutěšený stav. Umístění stání autobusů do středu plochy vnímáme spíše negativně, umístění shromažďovacího prostoru na dopravně nejexponovanější roh působí nebezpečně. Celkově návrh považujeme za funkční, očekávali bychom v něm však vyšší citlivost a přítomnost pocitů a vjemů, přímo spojených s podstatou místa. Návrh Smetanových sadu není pojat koncepčně jako park s možností sezení pod stromy. Otázkou zůstává kvalita ulice Komenského.